Činnost skupiny za 2. pololetí 2019

Rok 2019 a zejména jeho druhá polovina znamenala v naší tvorbě zásadní posun. A nejen v ní. Oba jsme nastoupili na vysoké školy, sehnali si společné bydlení v místě studia a začali jsme spoustu projektů, které jsou rozsáhlejší než jsme kdy dělali. O jaké projekty šlo a jak se vyvinula naše činnost od července po prosinec se můžete dočíst v naší pololetní zprávě.

1. Natáčení letní svatby

Loňská svatba v červenci nám až nečekaně otevřela dveře ke svatební videotvorbě v pravém slova smyslu. Jak jsme již psali před rokem, jednalo se o svatbu, o které jsme věděli pět dní dopředu a byla to první akce, kde jsme vyzkoušeli mechanickou stabilizaci. Zdaleka nešlo o moc podařené video a svatební klip vznikl prakticky náhodně z nejpovedenějších záběrů. Tehdy jsme si na svatební videotvůrce jenom hráli. To se ale změnilo poté, co nás nevěsta z této svatby doporučila svým kamarádkám.

Na počátku roku 2019 se nám ozvaly hned dvě budoucí nevěsty najednou s tím, že by si nás chtěly objednat na jejich svatbu, která se uskuteční v průběhu roku. Jedna z nich se konala na konci července. Důvod, proč jsme o tom věděli takhle dopředu byl ten, že se bály, abychom měli ještě nějaký volný termín. V našem případě, kdy máme průměr dvě svatby na rok, nešlo o žádný závažný problém. Profesionální fotografové mají na následující rok plné víkendy už teď, ale u nás to v té době nehrozilo ani náhodou. Výhodou pro nás ale bylo, že jsme se mohli dostatečně připravit a vše naplánovat. A to bylo v případě této svatby potřeba násobně.

Společná fotka

Z podrobných informací, které jsme se dozvěděli měsíc před svatbou, vyplynulo, že se budeme pohybovat mezi mnoha místy po celém kraji Vysočina. Začínali jsme v obci poblíž Třebíče, kde se nevěsta připravovala. Obřad se konal v třebíčské bazilice, oběd v nedaleké restauraci a za svatební hostinou jsme museli jet 30 km až do Litovan. K tomu musel být sestaven časový plán.

Den konání svatby začal ale první komplikací a to zaspáním jednoho z nás. Naštěstí jsme si zajistili dostatečnou časovou rezervu a stihli jsme na místo příprav včas dojet. Přípravy jsme točili vůbec poprvé a to nám dopomohlo k sestavení kompletního svatebního klipu opravdu z celého dne. Využili jsme zde spoustu zpomalených záběrů, pomalou hudbu a dokreslovali jsme tím atmosféru těchto okamžiků. Klip jsme si rozdělili na 4 kapitoly a první kapitolou byly právě přípravy.

Následoval obřad, který jsme poprvé natáčeli v církevních prostorách - v Bazilice Sv. Prokopa v Třebíči. Byl zde větší důraz na řád a průběh obřadu hlavně ze strany oddávajícího, který nás poučil, kde se můžeme nemůžeme při natáčení pohybovat. U nahrávání zvuku jsme se poučili z minulého roku a nechali jsme ho nahrávat externě přes diktafon, který jsme si pořídili v první polovině roku. Tentokrát jsme ale nebojovali s větrem, ale akustikou. Ta je v tak obrovských komplexech bohužel horší, ale snažili jsme se, aby bylo rozumět každému slovu. S jednou pohyblivou kamerou jsme stáli vepředu a jednu jsme umístili na stativ dozadu. Opět se nám podařilo pomocí dvou kamer nakombinovat přijatelný záznam, který byl i zvukově atraktivní.

Oběd se odehrál taktéž v Třebíči a byli jsme na něj pozváni společně s fotografem a nejbližší rodinou. Natáčeli jsme zde první společné jídlo, ale i krájení dortu.

Celý den provázelo deštivé počasí, ale to nebyl takový problém i vzhledem k tomu, že se zatím vše důležité schovalo pod střechu. To už ale nebyl případ svatební hostiny v zahradě penzionu Boříkovský dvůr v Litovanech. Zde proběhly projevy rodičů, přípitek, ale i první novomanželský tanec. A právě u něj se čekalo, až se deštivé počasí trochu vybere. A to se nakonec povedlo. Tanec jsme natočili ze dvou pohledů a kde jsme potřebovali zvuk, tam jsme si ho nahráli externě. Celkově celý závěr svatby proběhl bez problémů.

Oběd

V mezičase jsme se ale zúčastnili ještě společného focení novomanželů v přírodě. U této příležitosti jsme se přidali k fotografovi a jeli jsme k nedalekému rybníku u penzionu. I když hlavním zájmem bylo vytvořit co nejvíce společných fotografií, podařilo se nám natočit spoustu nádherných záběrů. Ty jsme pak umístili na úplný konec videa.

Tato letní svatba pro nás byla opravdovým milníkem. Poprvé jsme vytvořili klip, kterému z celého dne nic nechybělo a ještě v něm bylo něco navíc. Vytvořili jsme něco, co můžeme posílat budoucím zákazníkům jako ukázku naší práce. Jsme na to moc pyšní a děkujeme, že jsme dostali důvěru takové video vytvořit. Byla to pro nás cenná zkušenost.

Společné focení

Na svatební klip se lze podívat zde.

2. Návštěva ministra průmyslu a obchodu

V průběhu prázdnin jsem se mimo svatbu dostal k velmi zajímavé práci, která mi byla poskytnuta Evou Fruhwirtovou. S ní jsem začal spolupracovat po videích pro Katolické gymnázium. Prvním z nich byl loňský lodičkový rekord a druhým otevření nové budovy školy. Nabídl jsem se jí jako člověk, který v případě potřeby zajistí natočení nějaké akce nebo se zapojí do nějakého projektu, kde je potřeba ruka videotvůrce.

První nabídka, která pod touto spoluprací padla mne mírně zaskočila tím, s jakými lidmi budu pracovat. Dosud jsem se věnoval obyčejným lidem, případně spolkům a svojí škole. Nikdy však nešlo o veřejného činitele, který byl zvolen do té nejvyšší politiky. Měl jsem tu čest pracovat pro poslankyni zvolené za Kraj Vysočina Monikou Obornou. A můj první úkol spočíval v natáčení celodenního výjezdu ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka. Kombinace těchto skutečností mne mírně znejistila, ale měl jsem více než měsíc na přípravu, asistentku poslankyně se kterou jsem byl v kontaktu jsem znal už z dřívějška a požadavky nebyly nikterak složité. Cílem bylo vytvořit krátké sestříhané video, které pak bude použito k propagaci na sociálních sítích.

Prohlídka firmy

V polovině srpna přišel den realizace. Z Třebíče, kde jsme měli sraz s poslankyní, asistentkou poslankyně a fotografem, jsme vyrazili na první zastávku do Žďáru nad Sázavou, kde měl ministr Havlíček jednání s vedením města a zástupci firem. V tomto duchu se nesl i zbytek dne, kdy jsme v rámci celého kraje navštívili spoustu inovativních firem a ekotechnického centra Alternátor. Ústředním tématem celého dne bylo budování dalších bloků Jaderné elektrárny Dukovany, která se nachází na území kraje.

Co se týče samotného natáčení, tak jsem se vybaven zrcadlovkou a záložním kompaktem dostal všude, kam jsem potřeboval. Hlavní bylo co nejvíce zabírat poslankyni, jíž bylo video určeno, ideálně spolu s ministrem a tak, aby bylo poznat kde zrovna jsou. K tomu jsem u videa přidal několik podtitulků.

Jednání s vedením firmy

Překvapilo mne, jak vřele ke mne po celý den bylo přistupováno zejména ze strany poslankyně, se kterou jsem prohodil nemálo slov. Nevybavil bych si žádného jiného poslance, který by tak moc pečoval o náš kraj, kde ho lidé zvolili. I s přihlédnutím k tomuto byla čest na něčem takovém spolupracovat. Zvláště, když pak po dokončení převládala spokojenost a video z výjezdu je nyní zpropagované natolik, že má dnes přes 16 tisíc zhlédnutí. To se nepodařilo u žádného videa, na kterém jsme dosud pracovali.

Video z návštěvy je dostupné na Facebooku poslankyně Moniky Oborné.

František Petrů

Návštěva firmy DVOŘÁK

3. Malý festival loutky

Dalším projektem ze spolupráce s Evou Fruhwirtovou bylo natáčení 13. ročníku Malého festivalu loutky, který každoročně na podzim pořádá MěKS Moravský Krumlov. Z této akce mělo vzniknout minutové video, které bude použito jako propagace festivalu v dalších letech.

Osou celého programu festivalu je vždy zahájení v Krumlově na náměstí a ukončení v informačním centru JE Dukovany. První z těchto záležitostí byla časově pevně daná. Na úvod festivalu promluvili hlavní organizátoři a poté bylo sehráno jedno z prvních divadel ihned na místě. Že nabídka divadel je bohatá jsme se dozvěděli hned z pozvánky. Naším úkolem bylo vybrat si několik představení, která se konala různě po regionu. Rozhodli jsme se jet ještě ten den do Ivančic a v následujících dnech do Rešic a Slavětic.

Naše cestování po vlastní ose s sebou neslo spoustu výhod, ale i nějaké ty problémy, se kterými jsme se museli poprat. Vůbec nejvíc nehod za celý rok se nám přihodilo při natáčení tohoto celkem snadného konceptu. Hned v Krumlově se nám podařilo ztratit klíče od auta. Ty byly nakonec nalezeny kolemjdoucími, kteří nám je předali. Málem jsme také nabrali lesní zvěř přebíhající přes silnici.

Loutky

Problémy se vyskytly i při samotném natáčení divadel. Bez problému proběhl první den (Moravský Krumlov, Ivančice), kdy jsme místo konání divadel včas našli, pobavili jsme se o parametrech videa s organizátory a natočili jsme vše potřebné. Stejný scénář se opakoval i v obci Rešice, kde jsme zhlédli pohádku o Šípkové Růžence. Ještě týž den jsme navštívili Slavětice, kde se mělo konat další divadlo. Celkem dlouho jsme hledali vstup na obecní úřad a když jsme ho našli, zjistili jsme, že divadlo v minutě začátku nemá ani jednoho diváka v hledišti. Se zklamáním jsme také přijali informaci, že původní loutkoherec nevystoupí a nahrazuje ho paní s pohádkou o Šípkové Růžence, kterou už jsme měli zaznamenanou. Aniž bychom se s někým na místě potkali, vyrazili jsme neplánovaně na jiné místo, na jiné divadlo.

Mířili jsme do Kralic nad Oslavou, kde se divadlo mělo konat v místní Sokolovně. Protože jsme jeli vždy podle Google map, slepě jsme jim důvěřovali a dojeli jsme k nějakému rozpadlému domu s holubníkem. Chvíli jsme ho zmateně obcházeli, protože úplně nevypadal jako veřejnosti sloužící budova. Asi po půl hodině jsme našli někoho místního, který nám sdělil, že Sokolovna je na úplně jiné straně. Tam jsme nakonec úspěšně došli a divadlo jsme stihli. Ale tahle špatně zaznačená budova nám náladu úplně nevylepšila a pro budoucí návštěvníky jsme ji v mapách opravili.

Závěr festivalu měl pohyblivý termín, protože se v rámci něj měly vyhlašovat nejlepší obrázky, které dětští diváci během festivalu kreslili. K tomu nakonec došlo ke konci listopadu. A na závěr proběhlo ještě jedno loutkové divadlo.

Divadlo v Kralicích

Práce na tomto videu byla dost rozkouskovaná, chaotická a problematická. I když jsme si mysleli, že všechno bude jednoduché, nebylo tomu tak. Dokončení videa na závěru roku 2019 pak probíhalo s drobnou nechutí, protože záběry, které jsme natočili vypadaly všechny úplně stejně. U loutkových divadel se toho moc vymyslet nedá a celkově jsme se u toho docela natrápili. Ale je třeba sbírat i tyto zkušenosti pro další tvůrčí posun.

4. Memoriál Karla Podhajského

Na konci léta se nám ozval kamarád z gymnázia, který si na mě vzpomněl v souvislosti s tím, že jsme mu naskočili jako první možnost, pokud jde o video a s prosbou od svého dalšího kamaráda. Ten nám sdělil, že třebíčská pobočka Českomoravské myslivecké jednoty potřebuje kameramana na setkání mysliveckých kynologů. Původní kameraman jim totiž na poslední chvíli odpadl a tak se shání po náhradě. Když jsme se dozvěděli termín, hned jsme na věc kývli, protože v ten víkend jsme ještě žádné plány neměli. Zatím jsme se neuchýlili k tomu, že bychom vybírali co natočíme a co ne. Šli jsme do všeho, na co jsme měli čas. Problém byl, že v době domluvy jsme měli těsně před nástupem na vysoké školy a vůbec jsme nevěděli, jak náš nový životní režim bude vypadat. Ale slíbili jsme, že je z jejich problému vytáhneme a jako nouzově vybraní kameramani se akce zhostíme.

Vůdci a jejich svěřenci

Po intenzivním dopisování a telefonátech s předsedou mysliveckého spolku se mi do ruky dostaly propozice akce, z nichž jsem pochopil, že to nebude jen nějaké neformální setkání regionálních myslivců. Půjde rovnou o velkou mezinárodní soutěž v dovednostech mysliveckých ohařů. Zde jsem ucítil, že to nebude jen tak a že nás čeká velká akce, která má nesmírnou důležitost pro celorepublikovou mysliveckou komunitu. A my jakožto „nemyslivci“ jsme museli zorientovat v mysliveckých výrazech a ptát se na každý pojem, abychom pak na místě nebyli překvapeni a něco nám neuniklo.

Jedním z rozhodujících faktorů příjetí nabídky bylo místo konání. Hlavní dějiště se nacházelo v našich rodných Jaroměřicích nad Rokytnou. Jediným problémem tak byl čas, protože jsme se už na páteční začátek potřebovali dostat z Brna, kde přes týden studujeme. Naštěstí vše dobře dopadlo a doma už jsme byli dvě hodiny před začátkem a mohli jsme se tak v klidu nachystat. První zastávkou byly registrace ohařů a jejich vůdců. Zanedlouho však přišla větší výzva a to natáčení Svatohubertské mše svaté v zámeckém parku. Tu jsme pro jistotu natáčeli úplně celou a ve výsledku se nám to násobně vyplatilo. Při zpracování jsme dostali požadavek mši zpracovat samostatně vedle záznamu z akce.

První den se toho stalo dost a materiálu po natáčení následného losování startovních čísel jsme měli tolik, že jsme ho museli zálohovat z důvodu nedostatečné kapacity karet. Snažili jsme se natáčet opravdu vše a kompletně a na velikosti složky s materiály to bylo poznat.

Druhý den už byla zahájena ostrá soutěž ohařů. Ještě předtím jsme se zúčastnili zahajovacího ceremoniálu, kde promluvili zástupci partnerů soutěže, byli veřejně představeni vůdci a hodnotící. Disciplíny byly rozděleny na dvě lokality. Na každé se oba víkendové dny konalo to samé, akorát se zde vůdci střídali. V sobotu jsme za deštivého počasí vyrazili do Ostašova. Zde se konaly dílčí úkoly z malého pole, vody a velkého pole. Na natáčení jsme byli dva, tedy jsme se rozdělili a každý jsme natáčeli jednu z těchto disciplín. Psi zde v zásadě měli jeden cíl - vystopovat a přinést vůdci zvěřinu pohozenou na zemi nebo hozenou do vody. Malé pole a voda byly věci na dohled, s velkým polem to bylo těžší a zde se zrodil náš první problém. Protože jsme nezaznamenali, že se skupina dělí ještě na třetí část, nezachytili jsme ji. To jsme zjistili až po celém víkendu, kdy jsme se s předsedou Sedláčkem bavili o průběhu naší práce. Naštěstí se podařilo sehnat záběry z jiného zdroje.

Svatohubertská mše svatá

Třetí den jsme vyrazili do lesa poblíž Rozkoše. Tam nejprve proběhly společné disciplíny jako přínos lišky a testování reakcí psů na střelbu. Poté jsme se opět dělili na různé skupiny. Jedna z nich měla splnit drobné lesní disciplíny, kde opět šlo o přínos lišky z lesa a systematické prohledávání terénu. V části s vlečkami šli psi po vytyčené stopě a v části s barvami hledali psi zvěř po stopách „krve“ v lese. Zde jsme již ani jednou nezaváhali a počasí nám už docela přálo. Dostali jsme se navíc všude, kam jsme potřebovali.

Závěrečný ceremoniál proběhl ještě týž den a také byl natočen celý. Světelné podmínky byly pak už ke konci horší, ale dalo se to zvládnout tak, že to je koukatelné. Závěrečné zpracování díla trvá až dodnes a těžko říct, kdy bude dokončeno. Objednavatelé nás zahrnují stále měnícími se požadavky na formu záznamu, objednali si u nás 200 kusů DVDček, ač nejsme žádná velkovýrobní firma a tím, jak se výsledné video dostalo mezi široké skupiny kynologů se nám nakupila další a další práce. Snažíme se ale v nejbližší době dílo dokončit.

Byla to pro nás velká zkouška, ze které se bohužel vytratily dobré pocity z práce. A je to pro nás signál k tomu, že už nikdy nebudeme dělat nic takhle rozsáhlého pro celostátní spolky, kterým ten myslivecký bezesporu je. Ničím nás to neobohacuje a pokud dochází k tomu, že není jasné, co se po nás vlastně chce a až když máme natočeno jsme zahrnuti úkoly, které s námi nebyly předem projednány, je to špatně. Nejspíš byl rok 2019 posledním rokem, kdy jsme brali vše, co nám kdo nabídl. Příště už budeme velmi rozvážně vybírat, do čeho a jít a do čeho ne.

Závěrečný ceremoniál

5. Svatba na mostě

Jak už bylo zmíněno, i druhá svatba, která nám byla nabídnuta, se zrodila na počátku ledna. Obyčejně jsou svatby plánovány na léto, kdy je čas dovolených, obřady mohou být venku a všechno je rozkvetlé. Zde tomu bylo jinak. Svatba se konala v druhé polovině října. Už z tohoto kontextu jsme pochopili, že půjde o neobyčejný zážitek.

Další informace jsme se dozvídali postupem času. Klíčové pro nás bylo ale vyřešit naši nejistotu ohledně toho, jak na tom na konci roku budeme časově. Jak zvládneme maturitu, jestli složíme přijímačky na VŠ, kam nastoupíme a kde budeme během studia bydlet. Vše dostalo obrysy již velmi brzy. Po úspěšném ukončení střední školy jsme se přesunuli na byt v Brně, kde jsme oba od září začínali první semestr na univerzitách. Výhledy to byly skvělé. Svatba se konala v nedalekých Ivančicích a my jsme se tak mohli na místo dopravit přímo z Brna.

Rodinné focení

V průběhu komunikace s nevěstou jsme dostali kromě klasických pokynů k natočení celého svatebního dne také jeden zcela nový požadavek. Obřad se bude konat venku a bylo by hezké na jeho místě natáčet z výšky dronem. V té chvíli jsme si vzpomněli na našeho kamaráda Matouše, který nám poskytl svoje záběry z drona, když se natáčel lodičkový rekord v Třebíči. Ohledně svatby jsme se mu tedy ozvali a domluva úspěšně proběhla v řádech minut. Na místo jsme tedy vyrazili v říjnu ve třech.

Když nadešel svatební den, vypravili jsme se z Brna do nedaleké vesnice poblíž Ivančic, kde bydlela nevěsta. Zde jeden z nás zůstal a zbytek jel k bydlišti ženicha. Vůbec poprvé jsme tak mohli natáčet obě strany příprav před obřadem. U ženicha začala práce s dronem, kdy jsme s ním vystoupali k nejvyšším patrům panelového domu, odkud nám ženich se svými kamarády zamával z balkónu.

Přípravy probíhaly standardním způsobem a všichni k nám byli vstřícní a nápomocní. Během nich jsme i u nevěsty zrealizovaly několik nápadů na letecké záběry. V nich jsme pokračovali i při natáčení svatební kolony, která dorazila až Ivančickému parku a mostu mezi ním a městem. Zde se i v chladnějších podzimních podmínkách celý obřad uskutečnil. Podzimní atmosféra se táhla celým svatebním dnem. A bylo jí dobře využito. Uskutečnila se řada focení s padajícím listím a při obědě bylo na stole spoustu předmětů patřící k podzimu.

Novomanželé Schmolz

Během dne jsme byli svědky spoustu svatebních tradic, veselých her, projevů rodiny a závěrečného tance. Až na pár zazmatkování natáčení dopadlo dobře a zachytili jsme vše potřebné. Nový studijní život však pak docela poznamenal délku zpracování, která se táhlo až do začátku prosince. V případě záznamu až do konce prosince.

Přineslo nám to opět spoustu pozitivního a máme další propracovaný svatební klip. Opět jsme se utvrdili v tom, že tohle je cesta, ve které chceme pokračovat. A pokud doporučení budou chodit i nadále, budeme tomu jedině rádi.

Na svatební klip Janči a Jury se můžete podívat zde.

Závěrečné focení

6. Návštěva ministra dopravy

Jedním z velmi rychlých a krátkých projektů byla další práce pro poslankyni Moniku Obornou. Tentokrát jsme se vydali na krátké jednání do Velkého Meziříčí. Na pozvání poslankyně sem zavítal kvůli problematice dálničního mostu Vysočina ministr dopravy Vladimír Kremlík. Mým úkolem bylo opět celou návštěvu natočit a vytvořit z ní krátké video na sociální sítě.

Nejdříve proběhlo jednání s vedením města za zavřenými dveřmi, kam jsem byl připuštěn a poté se jelo na opravovaný úsek dálničního mostu Vysočina, který se tyčí nad městem a působí mu značné potíže.

Jednání ve Velkém Meziříčí

I když to bylo jen dvou až tří hodinové setkání, povedlo se mi pořídit dostatečný počet použitelných záběrů, jenž jsem za pár dní zpracoval. Video tedy vyšlo ještě tehdy, kdy byla informace o návštěvě čerstvá. Opět to byla záležitost na vysoké úrovni a budu se těšit na další příležitosti.

Na zpracované krátké video se můžete podívat na Facebooku poslankyně Moniky Oborné.

František Petrů

Prohlídka úseku D1

7. Soukromé videoprojekty

Studium na vysoké škole přineslo nové výzvy a příležitosti. Začali jsme spoustu projektů, kterým se věnujeme mimo oficiální část skupiny. Využíváme při nich to, co jsme se naučili v rámci skupiny a navazujeme na to, co už umíme.

První práce v Brně přišla s inzerátem hokejistů Masarykovy univerzity, kteří hledali člověka na pozici videomakera. Řekl jsem si, že by to byla zajímavá zkušenost. Mohl bych dělat to, co mne baví v novém prostředí a něco málo si přivydělat ke studiu. Po schůzce s hlavními postavami hokejového týmu, kteří se kromě samotné hry věnují propagaci týmu navenek, bylo moje místo jisté a já jsem mohl hned začít s první prací - a tou byla pozvánka na zahajovací zápas. Procházel jsem se v docela teplém počasí s hráčem okolo Špilberku a přes víkend jsem sestavil první video.

Práce jsem měl zpočátku dost. Kromě pozvánek jsem ovládal kameru při živých přenosech, natáčel jsem a stříhal pozápasové rozhovory, titulkoval jsem videa, sestavoval sestřihy ze zápasů. Moje role prošla vývojem a moje portfolio se časem měnilo. Rozhovory i živé přenosy přešly do rukou jiným lidem, mne zůstaly sestřihy ze zápasů a pozvánky. Časem se ale objevily požadavky na highlighty různých zákroků nebo akcí. To jsem s radostí přijal a s koncem roku se na Facebooku týmu objevily TOP góly dosavadní sezóny a TOP zákroky všech gólmanů. Čeká mne toho ale ještě spoustu dalšího. Je to něco, co se dá dělat souběžně se studiem a cítím, že mi to dává spoustu fajn zkušeností.

Druhá aktivita je spojena s univerzitní televizí Masarykovy univerzity. Tam se člověk jako student žurnalistiky dostane poměrně snadno. Stačilo přijít na konkurz s chutí něco dělat a touhou se naučit dělat audiovizuální žurnalistiku. Šel jsem do toho s tím, že bych se rád naučil pracovat s profesionálním stříhacím programem a to poté využít i v soukromé tvorbě. A to se nadmíru podařilo. Nebyl jsem na to navíc sám.

První hozená rukavice byla kompletní tvorba sportovního magazínu malé kopané, do kterého jsem se pustil se svým spolužákem a fanouškem fotbalu. I přes mou spolupráci s hokejisty jsem neměl nikdy pocit, že sportu rozumím, ale dokázal jsem pomoct s technickým provedením věci. Dal jsem k dispozici svou kameru, svůj rekordér a zkušenosti a kolega své znalosti fotbalu a univerzitní ligy. Chodili jsme po fotbalových zápasech všech tří univerzitních lig, dělali rozhovory s hráči, pořad jsme ve studiu moderovali a ve střižně ho dávali dohromady.

Byla to neskutečná zábava, která bude snad pokračovat, až fotbalisté opět vstoupí na trávník na jaře. V MUNI TV jsem však nedělal pouze to. Když bylo potřeba, přidal jsem se k týmu připravujícím živé přenosy. Můžu zmínit tříhodinové vysílání z multimediálního dne nebo přímý přenos z velkého hokejového zápasu proti Mendelově univerzitě. Jsem rád, že můžu patřit mezi partu lidí, co si hraje na televizi a ještě to k tomu umí. Dá se toho dělat opravdu spoustu a jsem zvědavý, jaký bude další semestr strávený v prostorách studia na Fakultě sociálních studií.

František Petrů

Závěrem

Rok 2019 nám byl velkou školou. Natáčeli jsme se zajímavými lidmi, zajímavé věci a mnohdy nás to dost bavilo. Přišel ale i čas zklamání, kdy jsme ze spoluprací neměli moc dobrý pocit. Na místě je změna naší orientace a mimo objednaných videí tvořit také občas „sami pro sebe.“ Uvědomili jsme si, že nemůžeme brát vše, co nám nabídnou, ale musíme do hloubky o každé nabídce uvažovat. Snad rok 2020 bude v naší tvorbě uměřenější a i přesto nabídne opět spoustu nových zážitků.